SVĚDECTVÍ OD LOUŽE A DUBU ANEB O (NE)OBYČEJNÉ DĚTSKÉ HŘE

09.05.2014 15:20

We don´t need no education.

We don´t need no thought control.

Hey, teacher, leave us kids alone.

All in all you´re just another brick in the wall.

(Pink Floyd)

 

A po svačině je čas na neřízenou činnost. Děti si hrají podle své chuti. Většinu času mne nepotřebují. Mou pomoc, přítomnost nebo radu si vyžádají zřídka. Ošetřím odřené koleno, pomohu zlomit silnější větev nebo zavážu tkaničku. Někdy se mnou děti chtějí sdílet svou radost (objev ještěrky), bolest (ruka popálená od kopřivy), smutek (spadlé ptačí hnízdo s rozbitými vajíčky) nebo hněv (stavba z klacíků se sesypala). Někdy si vyžádají radu (jak uvázat liščí smyčku), někdy chtějí intervenci (připomenout pravidlo školkového společenství). Většinu času mne ale nepotřebují, a já si tak v jejich doslechu a dohledu hledám vlastní práci (štípám dříví, zametám, pleji záhon) a z povzdálí jsem svědkem jejich her.

Jak si dnes děti rozhodnou hrát? Spontánně se dělí se do dvou skupin. Obě skupiny jsou věkově smíšené a jsou v nich kluci i holky. Obě skupiny jsou bez hraček s předem definovaným účelem. V blízkosti místa, kde štípu dříví, se skupina dětí rozhodla hrát u louže. O kus dál pod dubem se začíná hra s barevnými šátky.

Když zkoumám proces hry u louže pozorněji (a přeji si, abych hru ovlivnila svým pozorováním co nejméně) zjistím, že skupina se rozhodla postavit most. Děti se domlouvají, kudy most povede a jaký bude. Z navržených možností (most z klacků, prken, listů nebo trávy) vybírají jednu a tu s velkým soustředěním uskuteční. Do práce je zapojena celá skupina. Stavbu řídí nejstarší kluk (ohledně jeho vedení neměly děti pochyby), ale zohledňuje i návrhy mladších dětí. Moje pomoc je vyžádána jen při nařezání prkna na určitou délku (donesu pilu). Dokonce děti ke spokojenosti všech vyřeší i situaci, kdy jeden ze stavitelů začne vodou stříkat tak, že ostatním to vadí.

Skupina dětí z pod dubu přibíhá k louži. Ukazuje se, že secvičily divadlo O Sněhurce a zvou nás na představení. Opona, Sněhurka, zlá královna, zrcadlo, trpaslíci, princ (dojde i na polibek), zase opona a děkovačka – všechno jak má být. Stavitelé od přehrady odcházejí po potlesku dokončit své dílo a já mám možnost chvíli pozorovat, jak se pracuje na nácviku dalšího představení. Děti se domluví na pohádce (tentokrát z návrhů přesvědčila princezna Na vlásku), domlouvají role a režiséra (režie se ujímá dítě, od kterého bych to nečekala), nacvičují hru a zase zvou diváky.

Projekt: cíl, odpovědnosti, metody. Měkké dovednosti: komunikace, vyjednávání, budování týmu, otevřenost, asertivita, koncepční myšlení, kreativita,  řešení problémů a konfliktů, schopnost přijmout kritiku…  Děti se v těchto pro dnešní dobu klíčových kompetencích pocvičily úplně sami. Přemýšlím, v čem vlastně spočívá role pedagoga. Ve vytvoření bezpečného a podnětného prostředí plného důvěry v schopnosti dětí?