O HRANICÍCH ANEB S DĚTMI SE DÁ DOMLUVIT

10.01.2014 17:09

Rozdíl mezi demokratickou a autoritativní výchovou není v tom, že by v té první bylo vše dovoleno a v té druhé vládla především omezení, ale v tom, jakými způsoby se stanovují pravidla a hranice chování. Jednou větou by se to dalo říct tak, že máme vytvářet hranice nikoliv pro děti, ale s dětmi. 

(tým autorů knihy Respektovat a být respektován)

 

Září je ve školce časem, kdy tvoříme/znovuvytváříme pravidla našeho společenství dětí a pedagogů. Bylo tomu stejně i tento školní rok. Většina dětí a pedagogů se znala, přišli mezi nás nováčci. Můžeme nově příchozím dětem představit pravidla našeho školkového soužití? Léto se zdá dlouhá doba... Nakonec si starší děti vzpomenou. Jedno z nejdůležitějších pravidel se týká hranic našeho zázemí. 

 

V lesní školce nemáme plot. Jak určit, kam až děti během neřízené aktivity mohou sami chodit? Jak zařídit, aby toto bezpečnostní pravidlo dodržovaly? Děti jsou pro pedagogy partnery, a tak se s nimi domlouváme. Nejdříve společně jmenujeme důvody vymezení hranic. Pak hranice společně vytyčujeme fáborky. Každé dítě umísťuje svůj hraniční fáborek. Pak si přehráváme modelové situace toho, když se za hranicí objeví něco, pro co by ji děti chtěly překročit. Překročení možné je, ale pouze se svolením pedagoga. Přehráváme tedy v různých variacích situaci v celém sledu - např.  jezdec na koni (jeden z tandemu pedagogů bujně pohazuje hřívou svých vlasů) nabízí dětem možnost pohladit koníka, děti volají druhého pedagoga, pedagog přichází, děti s ním společně překračují hranice a následně hladí převtěleného pedagoga po hřbetě a krmí ho pomyslnými jablky a mrkví. Pravidlo hranic si připomínáme celý měsíc. K radosti pedagogů dohoda není připomínána a vymáhána jenom dospělými. Většinou jsou to sami děti, kdo bleskově upozorní nováčky na hranici překročenou v zápalu hry. Zdá se, že pravidlo se vžilo.

 

Pak to přijde. Okamžik velké zkoušky. S rodiči, kteří přišli vyzvednout své děti, stojíme v závěrečném kruhu a loučíme se s dospělákem Martinem. Strávil s námi jako pomocník ve školce 3 dny. Loučení je emotivní. Prodlužuje se. Martin naposledy zamává a autobus do Prahy mu nezbývá než doběhnout. Děti se s pokřikem rozbíhají za ním. Běží co jim síly stačí. "Jak to bude na hranici?," ptají se očima pedagogové a rodiče. Nemá smysl je volat. Emoce a pokřik jsou příliš silné.

 

Všechny děti, včetně těch nejmladších, se na hranici zastavily. Několik minut ještě na Martina volaly ahooooj a pak se vrátily do závěrečného kruhu. Co je vlastně zastavilo? Zavřené dveře se bzučákem k otevření v nedosažitelné výšce to určitě nebyly. Zastavila je společně vytvořená smysluplná domluva. Věřím, že tyto děti mají dobře našlápnuto k tomu, aby lákavým nabídkám za hranicí zvládly odolávat i ve vyšším věku.