Blog

PATŘÍ SEKERA DO RUKOU DÍTĚTE?

19.05.2015 23:27

Nechť se nemodlím za úkryt před nebezpečím, ale za to, abych byl beze strachu, když nebezpečí přijde.

(Rabíndranáth Thákur)


"Není to nebezpečné?", ptá se návštěvník naší školky při pohledu na předškoláka, který si bere sekeru, aby začal štípat dříví na oheň.  "Míra rizika je u Franty minimální a přínos pro jeho život má tato činnost nepoměrně větší," odpoví návštěvníkovi pedagog. Náhodnému přihlížejícímu se přes tato slova jeví celá situace jako vyložený hazard se zdravím dítěte. Pedagog a rodiče dítěte ale vědí, že Franta se učí štípat dříví s neutuchajícím zápalem už třetím rokem. Postupně se v této dovednosti zdokonalil natolik, že předčí většinu dospělých. Tvář návštěvníka to výmluvně odráží. Výraz strachu po chvíli přihlížení nahradí úžas a záhy i obdiv nad tím, s jakým grifem  a jistotou dítě s nástrojem pracuje. Výsledek i celý proces zvládání tohoto učebního úkolu byl pro Frantu velkým přínosem. Naučil se praktickou dovednost, rozvinul svou zručnost a svůj pozorovací talent (odhaduje tvrdost dřeva, vyhledává suky), naučil se respektovat domluvená bezpečnostní pravidla při vykonávání této činnosti, posílil schopnost své koncentrace a nově se zaškolováním mladších učí předávat, co sám umí.


Bezpečné riziko - zní to jako protimluv, ale pokud má pedagog dítě vybavit do života, aby obstálo, nelze se riziku vyhýbat. Život je i nebezpečný, a proto je třeba dítě učit s rizikem bezpečně zacházet. Pedagogové jsou tu proto, aby byli dítěti čelícímu nebezpečí na blízku. Vyhodnocují pravděpodobnost  rizika, míru závažnosti případných následků a možný vzdělávací přínos. Jsou připraveni dítěti pomoci.  Z nepoznané nebezpečné situace se pro dítě v doprovodu pedagoga postupně stává známá bezpečně zvladatelná věc. V Devětsilu děti při dodržování pravidel mají příležitost štípat dříví, rozdělávat oheň, krájet nožem, vyřezávat ze dřeva, skákat přes potok, navštěvovat včelín, jezdit na koni... Děti získávají vědomí vlastních hranic a vědí, co je odvaha. S rizikem se budou setkávat celý život. Umět s ním zacházet je životně důležitá dovednost.



CO SE DĚTI NAUČÍ OD MRAVENCŮ?

20.03.2015 11:31

Učíš-li se proto, aby sis zapamatoval, zapomeneš. Učíš-li se proto, abys porozuměl, zapamatuješ si.

(čínské  přísloví)


Je předjaří, ale slunce má už takovou sílu, že probudilo hmyz. Děti z Devětsilu jdou na výpravu k mraveništi. V zimě vypadalo mraveniště zvenku mrtvé, ale dnes se to na něm jen hemží. Děti mravence pozorují. Napadají je otázky, na které hledají s pedagogy odpovědi. Co dělali mravenci v zimě? Jak se zahřáli? Čím se živili? Spali přes zimu? Pamatují si vyšlapané cestičky v okolí mraveniště, když jimi dlouho nechodili? Budou mít na jaře mladé?  Podle čeho se dělí o práci? Otázek je spousta. Pedagogové se snaží v dětech zájem prohloubit tím, že je vybízí k společnému hledání odpovědí. Ani oni sami neznají na řadu dotazů odpověď, a pohotově si pomáhají donesenými pomůckami. Vnitřek mraveniště je demonstrován na papírovém modelu, vývojová stadia mravence objasní puzzle, v encyklopedii se dá dočíst o jejich průměrném stáří...  Na co se odpověď nenalezne na místě, to bude později konzultováno s entomologem, který se školkou spolupracuje.


Co se děti s mravenci dnes naučily? Naučily se trpělivému pozorování, výstižnému popisování, přesnému formulování otázek a hledání odpovědí s pomocí informačních zdrojů. Mimo tyto dovednosti však získaly i vztah k mravencům - vnímají je jako živé tvory s jedinečnými schopnostmi. To vše je dobrý předpoklad pro to, aby tato generace nahlédla, že příroda je moudrá a rozmanitá a že je třeba k ní přistupovat s respektem.




SVĚDECTVÍ OD LOUŽE A DUBU ANEB O (NE)OBYČEJNÉ DĚTSKÉ HŘE

09.05.2014 15:20

We don´t need no education.

We don´t need no thought control.

Hey, teacher, leave us kids alone.

All in all you´re just another brick in the wall.

(Pink Floyd)

 

A po svačině je čas na neřízenou činnost. Děti si hrají podle své chuti. Většinu času mne nepotřebují. Mou pomoc, přítomnost nebo radu si vyžádají zřídka. Ošetřím odřené koleno, pomohu zlomit silnější větev nebo zavážu tkaničku. Někdy se mnou děti chtějí sdílet svou radost (objev ještěrky), bolest (ruka popálená od kopřivy), smutek (spadlé ptačí hnízdo s rozbitými vajíčky) nebo hněv (stavba z klacíků se sesypala). Někdy si vyžádají radu (jak uvázat liščí smyčku), někdy chtějí intervenci (připomenout pravidlo školkového společenství). Většinu času mne ale nepotřebují, a já si tak v jejich doslechu a dohledu hledám vlastní práci (štípám dříví, zametám, pleji záhon) a z povzdálí jsem svědkem jejich her.

Jak si dnes děti rozhodnou hrát? Spontánně se dělí se do dvou skupin. Obě skupiny jsou věkově smíšené a jsou v nich kluci i holky. Obě skupiny jsou bez hraček s předem definovaným účelem. V blízkosti místa, kde štípu dříví, se skupina dětí rozhodla hrát u louže. O kus dál pod dubem se začíná hra s barevnými šátky.

Když zkoumám proces hry u louže pozorněji (a přeji si, abych hru ovlivnila svým pozorováním co nejméně) zjistím, že skupina se rozhodla postavit most. Děti se domlouvají, kudy most povede a jaký bude. Z navržených možností (most z klacků, prken, listů nebo trávy) vybírají jednu a tu s velkým soustředěním uskuteční. Do práce je zapojena celá skupina. Stavbu řídí nejstarší kluk (ohledně jeho vedení neměly děti pochyby), ale zohledňuje i návrhy mladších dětí. Moje pomoc je vyžádána jen při nařezání prkna na určitou délku (donesu pilu). Dokonce děti ke spokojenosti všech vyřeší i situaci, kdy jeden ze stavitelů začne vodou stříkat tak, že ostatním to vadí.

Skupina dětí z pod dubu přibíhá k louži. Ukazuje se, že secvičily divadlo O Sněhurce a zvou nás na představení. Opona, Sněhurka, zlá královna, zrcadlo, trpaslíci, princ (dojde i na polibek), zase opona a děkovačka – všechno jak má být. Stavitelé od přehrady odcházejí po potlesku dokončit své dílo a já mám možnost chvíli pozorovat, jak se pracuje na nácviku dalšího představení. Děti se domluví na pohádce (tentokrát z návrhů přesvědčila princezna Na vlásku), domlouvají role a režiséra (režie se ujímá dítě, od kterého bych to nečekala), nacvičují hru a zase zvou diváky.

Projekt: cíl, odpovědnosti, metody. Měkké dovednosti: komunikace, vyjednávání, budování týmu, otevřenost, asertivita, koncepční myšlení, kreativita,  řešení problémů a konfliktů, schopnost přijmout kritiku…  Děti se v těchto pro dnešní dobu klíčových kompetencích pocvičily úplně sami. Přemýšlím, v čem vlastně spočívá role pedagoga. Ve vytvoření bezpečného a podnětného prostředí plného důvěry v schopnosti dětí?

 

 

 

O HRANICÍCH ANEB S DĚTMI SE DÁ DOMLUVIT

10.01.2014 17:09

Rozdíl mezi demokratickou a autoritativní výchovou není v tom, že by v té první bylo vše dovoleno a v té druhé vládla především omezení, ale v tom, jakými způsoby se stanovují pravidla a hranice chování. Jednou větou by se to dalo říct tak, že máme vytvářet hranice nikoliv pro děti, ale s dětmi. 

(tým autorů knihy Respektovat a být respektován)

 

Září je ve školce časem, kdy tvoříme/znovuvytváříme pravidla našeho společenství dětí a pedagogů. Bylo tomu stejně i tento školní rok. Většina dětí a pedagogů se znala, přišli mezi nás nováčci. Můžeme nově příchozím dětem představit pravidla našeho školkového soužití? Léto se zdá dlouhá doba... Nakonec si starší děti vzpomenou. Jedno z nejdůležitějších pravidel se týká hranic našeho zázemí. 

 

V lesní školce nemáme plot. Jak určit, kam až děti během neřízené aktivity mohou sami chodit? Jak zařídit, aby toto bezpečnostní pravidlo dodržovaly? Děti jsou pro pedagogy partnery, a tak se s nimi domlouváme. Nejdříve společně jmenujeme důvody vymezení hranic. Pak hranice společně vytyčujeme fáborky. Každé dítě umísťuje svůj hraniční fáborek. Pak si přehráváme modelové situace toho, když se za hranicí objeví něco, pro co by ji děti chtěly překročit. Překročení možné je, ale pouze se svolením pedagoga. Přehráváme tedy v různých variacích situaci v celém sledu - např.  jezdec na koni (jeden z tandemu pedagogů bujně pohazuje hřívou svých vlasů) nabízí dětem možnost pohladit koníka, děti volají druhého pedagoga, pedagog přichází, děti s ním společně překračují hranice a následně hladí převtěleného pedagoga po hřbetě a krmí ho pomyslnými jablky a mrkví. Pravidlo hranic si připomínáme celý měsíc. K radosti pedagogů dohoda není připomínána a vymáhána jenom dospělými. Většinou jsou to sami děti, kdo bleskově upozorní nováčky na hranici překročenou v zápalu hry. Zdá se, že pravidlo se vžilo.

 

Pak to přijde. Okamžik velké zkoušky. S rodiči, kteří přišli vyzvednout své děti, stojíme v závěrečném kruhu a loučíme se s dospělákem Martinem. Strávil s námi jako pomocník ve školce 3 dny. Loučení je emotivní. Prodlužuje se. Martin naposledy zamává a autobus do Prahy mu nezbývá než doběhnout. Děti se s pokřikem rozbíhají za ním. Běží co jim síly stačí. "Jak to bude na hranici?," ptají se očima pedagogové a rodiče. Nemá smysl je volat. Emoce a pokřik jsou příliš silné.

 

Všechny děti, včetně těch nejmladších, se na hranici zastavily. Několik minut ještě na Martina volaly ahooooj a pak se vrátily do závěrečného kruhu. Co je vlastně zastavilo? Zavřené dveře se bzučákem k otevření v nedosažitelné výšce to určitě nebyly. Zastavila je společně vytvořená smysluplná domluva. Věřím, že tyto děti mají dobře našlápnuto k tomu, aby lákavým nabídkám za hranicí zvládly odolávat i ve vyšším věku. 

 

 

OTÁZKA OD PÍSKOVIŠTĚ

01.04.2012 21:05

Slova jsou k tomu, aby vysvětlovala naše myšlenky. (Moliere)

Slova jsou k stvořena k tomu, aby zakrývala naše myšlenky. (H. Heine)

 

„A to jsou ty děti z lesní školky jako pořád v lese,“ zaslechnu otázku jedné z maminek na dětském hřišti. Nedávno jsem tu vyvěsila propagační leták. Tato bezděčně vyslechnutá otázka mne přivedla k zamyšlení, o čem vlastně dnes nejčastěji užívané označení této v ČR nové formy předškolního vzdělávání vypovídá.

 

Uvědomila jsem si, že samotný pojem lesní mateřská škola odkazuje na historii jejího vzniku. První lesní školka vznikla roku 1954 v Dánsku jako forma sousedské výpomoci. Ella Flatau žila v obci, která neměla vlastní školku. Rozhodla se, že začne své děti učit v blízkém lese, odtud přízvisko lesní. Časem se k jejím dětem přidaly děti sousedů. Tak se postupně zrodila první lesní školka.

 

Tráví tedy děti čas v lese? Ano, ale nejen tam. Vidím to tak, že označení lesní je dnes spíše synonymem pro to, že těžiště aktivního programu v těchto školkách probíhá většinou mimo jejich zázemí. Často to je v lese, ale může to být i na louce, u rybníka, u potoka, u mokřadu, na poli, také na exkurzích, výletech, na návštěvě kulturních akcí… S dětmi se dá ale vypravit i do obchodu a sběrného dvoru, pokud se probírá spotřebitelské téma. Les je tedy spíše synonymem pro to, že děti jsou hodně venku, ve světě, a mohou mu tak dobře porozumět.

 

 

ROZUM A CIT A PŘÍRODA

01.04.2012 21:00

Uvidět je lepší než uslyšet, poznat je lepší než uvidět, udělat je lepší než poznat.

(čínské přísloví)

 

V rámci workshopu Koncept vzdělání pro trvale udržitelný rozvoj nás, příznivce vzdělávacího programu lesních mateřských škol, lektorka vyzvala k vypsání 3 pojmů, které si spojujeme se slovem příroda. Nato byly jednotlivé pojmy roztříděny podle obsahu do skupin. Byla tu ponejvíce zastoupena skupina pojmů spojující přírodu se zeminou (humus, kameny), vodou (potok), rostlinami (les), vzduchem (nejčastěji čistým) a abstrakty (svoboda, krása, rytmus, život, radost). Společně jsme se dobrali k tomu, že je udivující, že nikdo nepřiřadil ke slovu příroda pojem ve smyslu zdroje energie (potrava, topivo, pohonná hmota…). O výsledku aktivity jsem dlouho uvažovala. Jak je možné, že nikdo z účastníků školení s tématem trvale udržitelného rozvoje, kde je otázka zdrojů energie klíčová, tuto souvislost neuvedl? Zajímavé je, že tato souvislost podle lektorky nebyla uvedena na žádném z jejích četných workshopů pro příznivce lesních školek a není českým specifikem.

 

Dospěla jsem ke dvěma vysvětlením. Prvním z nich je možnost, že příznivci lesních mateřských škol jsou romantici, kteří v přírodě vidí to, co doma (v obcích, ve městech) nemají. Obdivují především její krásu a moc, cení si příjemných pocitů, které v nich vyvolává, jako romantici předchozích dob (romantici 19. století, ale i např. Petrarka, který prý jako prvý zdolal kopec za městem proto, aby se pokochal výhledem a na to ho opěvoval). Výsledky aktivity by byly možná jiné ve skupině pragmatiků, kteří se do přírody vydávají především s úmyslem z ní něco trhnout (pracovníci těžařských firem).

 

Vysvětlením chybějícího propojení mezi pojmem příroda a přírodním zdrojem, by mohlo být také to, že stále méně z nás zažívá úplný proces proměny toho, co se v přírodě při-rodilo na to, co jíme, čím topíme, na co jezdíme, z čeho stavíme, do čeho se oblékáme… Většinou jsme spotřebiteli konečného produktu tohoto procesu, ale cesta, kterou se k nám produkt dostane, je pro nás více či méně mlhavá a nemá pro nás emoční náboj. Vzpomínka na bublající potůček, v němž si osvěžíme nohy během výletu,  je pro většinu z nás živějším zážitkem než přihlížení části procesu přeměny obilí v chléb (nejčastěji z auta zaregistrujeme sklizeň kombajnem). Při rychlém zaznamenání 3 pojmů souvisejících se slovem příroda se nám přirozeně vybaví to,  za čím jsou naše prožitky, spíše než to, za čím je jen naše porozumění.

 

Z výše uvedeného pociťuji potřebu být svědkem (lépe původcem) přeměny základních přírodních zdrojů na produkty, které potřebujeme k životu. Mám za to, že pro myšlenku trvale udržitelného rozvoje, který je podmínkou našeho přežití, je důležité tomuto procesu nejenom rozumět, ale také ho plně prožít.

 

Myslím, že v prostředí lesních mateřských škol mají děti dobré podmínky k tomu, aby proces proměny přírodních zdrojů v produkt pozorovaly nebo se ho dokonce účastnily (kultivovat půdu, osít obilím, sklidit, zpracovat, sníst; pozorovat stromy, navštívit lesníka, pilu, rozdělat oheň, vyrobit dřevěný předmět). Je však také důležité, aby k těmto procesům byla vědomě upnuta i pozornost pedagogického doprovodu dětí. Pro generaci, kterou vychovávají, bude toto porozumění s prožitkem možná východiskem, jak tady přežít.

 

 

DVĚ LEKCE O TOM, JAK VNÍMÁME VĚCI V ROZESTUPU DESETI LET

09.09.2011 21:35

Poučení synovské

Když probudí se hlína, je to myš.

Je-li sklu zima, zaroste větvičkama.

Ryba je hastmaní lžička. Víš.

A slza? Slza je voda, co je sama.

(František Halas se sbírky Před usnutím) 

 

Pozoruji tříletou dceru při hraní. Zase si hraje s podnožkou na čištění zubů. Předevčírem bylo stupátko kamenem v potoce, včera krunýřem želvy a dnes se do něj v obrácené poloze snaží vtěsnat s posádkou balonového letu. Jsem zvědava, jaký význam podnožce určí příště.

 

Vybavuje se mi vysokoškolská přednáška z filozofie, ze které jsem si odnesla poučení, že věci většinou vidíme v souvislosti s tím, že nám k něčemu jsou, že pro nás mají nějaký význam. Jinak bychom si jich ani nevšimli. Podnožku tedy vidím především tehdy, když hledám způsob, jak dceru při čištění zubů vyvýšit, abych ji nemusela držet. Díky dceři si uvědomuji, že podnožka může mít významů více. Najednou rozumím tomu, proč si malé děti mohou tak snadno hrát s čímkoli. Je to tím, že při pohledu na věc vidí především významy. Najednou je také zřejmější, proč si dcera se stupátkem hraje častěji než s požárnickým autíčkem. Stupátko má mnohem širší využití. Požárnické autíčko s žebříkem by snad také mohlo mít jiný význam. Mohlo by kupříkladu sloužit i jako… - malá žehlička. Nebylo by v takovém případě lepší mu ulomit kolečka?

 

 

LÉTO, JAHODY A SRNKY

21.06.2011 16:42

„Život nedává nic zadarmo. Utečeš od praktického seznamování svých dětí s přírodou k pohodlnějšímu předávání informací pomocí slov a obrazů. Ušetřil sis čas, námahu a různé komplikace s deštníky, přepravou, bolením nohou, žízní a co já vím, čím ještě mohou děti obtěžovat rodiče na cestě za poznáním. Dítě si ale trvale ochudil o hloubku skutečných pravdivých zážitků, o nedeformované chápání souvislostí mezi vším, s čím jste mohli přijít do kontaktu. (…) Naším zájmem je prvotní poskytování dostatečného množství přímých plnohodnotných kontaktů s přírodním děním. Jen na pořádně bytelném základě vlastních prožitků a zkušeností se mohou později rozvíjet další pokud možno málo deformované reálné poznatky získávané už jen řečí, písmem, obrazy.“

E. Strejčková (zakladatelka Ekologického centra hl. m. Prahy v Toulcově dvoře)

 

Nastává čas léta. Okna třídy mateřské školy prostupují sálavé sluneční paprsky. Dítě se zpaměti učí básničku o létu od Františka Hrubína: „Nesem jahod plné hrnky, vyplašili jsme dvě srnky…“ Dítě sedí v lavici před interaktivní tabulí a prohlíží si obrázky jahůdek a srnky. Správně odpoví na otázku, jakou mají jahůdky barvu a kolik nohou má srnečka. Ví, že lesní jahůdky jsou schované v těch růžových bonbónech. Netuší, že na obrázku jsou namísto lesních jahod jahody zahradní. Lesní jahody nikdy nesbíralo, nikdy neochutnalo. A jak je asi velká ta srnka – jako pes nebo jako zebra? Jí srnka jahůdky?

 

Nastává čas léta, čas dovolené a s ním příležitost, abychom my rodiče své potomky vychovávali a vzdělávali celodenně. Vydáte se se svými dětmi na sběr lesních jahod? Chce to vypravit se do lesa, připravit svačinu a pití, nastříkat se repelentem, trpělivě hledat jahůdky, překonat pobolívání nožiček, pokud by hledání trvalo příliš dlouho, překonat zklámání, pokud by hledání bylo neúspěšné, prohlédnout od klíšťat, zašít trním natržené kalhoty… Můžete nalézt jahod plné hrnky (jsou tak maličké, voňavé a slaďoučké), vyplašené srnky (jsou velké jako hříbátka, nohy mají často v zákrytu) nebo také něco docela jiného – třeba „jednoho jelena, třásla se mu kolena.“  Na takový zážitek se nezapomíná!

Štítky

Nebyly nalezeny žádné štítky.